Je to prostě fakt…. Opravdu….?

„Už jsem prostě stará, to je fakt, s tím nic nenaděláš…“

Tuhle větu jsem od Marie slyšela asi každé dvě minuty.

„Prostě si žádného partnera nenajdu… Kdo by mě chtěl? Takovou nezajímavou, šedou myš… Vždyť ani pořádně neumím vařit… A vlastně asi neumím vůbec nic…“

Tohle mi zase říkala Zuzka.

“ Nikdo mě nemá rád. Všichni jsou daleko lepší, než já.“

Takto to měl založené Petr.

Ať už Marie, Zuzka nebo Petr – všichni měli jednoho společného jmenovatele. A tím byl FAKT. Prostě něco, co se člověku v životě děje a člověk s tím nepohne ani o píď. Ani o milimetr. O tom byli všichni tři přesvědčení, když ke mně přišli na konzultaci. Ano, měli částečně pravdu. S některými fakty v životě prostě nepohneme.

Je například fakt, že někomu je 40 let. To tak prostě je.

Nebo, že je někdo svobodný, rozvedený nebo vdovec…. To také.

A nebo naše jméno. To je také fakt.

Ale některé věci (hlavně většinou ty, které jsou ne úplně prospěšné pro naši duši) jsme si založili v průběhu našeho života. A to, jak o sobě SMÝŠLÍME, VYSÍLÁME do okolí a to nás jen vlastně UTVRZUJE v tom, že TO TAK JE (že jsme neschopní, oškliví, nezajímaví, hloupí, líní…) a my jen plníme ostatním jejich přání, protože do těch jejich představ perfektně zapadáme.

MARIE

Když ke mně přišla na konzultaci, byla to ustaraná žena, asi okolo 60 let. Jejím tématem bylo to, že už se cítí v životě unavená a že ji nic netěší. A byla přesvědčená, že už je to tak navždycky. Že už na to prostě nemá, aby se v jejím životě něco změnilo. A to, že je stará a že je to fakt, používala opravdu snad v každé druhé větě. A já jsem ji opravdu tak vnímala – jako stařenu, která už je téměř na konci svého žití.

Daly jsme to tedy jako téma odblokování a dostaly jsme se do věku, kdy Marii jako dítě často hlídala její babička – podle jejích slov – sešlá, upracovaná žena, která byla asi ve věku, ve kterém je Marie. A ona si často povzdychla – právě tak jako dnes Marie – že už je prostě stará a v životě ji nic radostného nečeká. Z té situace jsme odvedly stres a v tom daném věku Marii vyšla korekce, že se odpojila od své duše a ignorovala, co v životě potřebuje. Proto jsme přeprogramovaly svaly, které s tímto tématem souvisely a vrátily jsme se zpět do věku současného.

Při další návštěvě byla na Marii znát velice markantní změna – její rysy už byly daleko méně povadlé a to, že je fakt, že je stará, jsem od ní neslyšela po dobu konzultace ani jednou. A změny se samozřejmě děly dál, jak vše postupně dobíhalo. Marie najednou měla daleko více energie, ať už se to týkalo práce nebo hlídání vnoučat.

ZUZKA

Opravdu jako šedá myš působila. Vlasy stažené do ohonu, oblečená byla celá v šedé barvě, která jí neladila s pletí… Ale hlavně to její nastavení šlo zevnitř. Zoufale hledala partnera, ale všichni jako by jí přehlíželi, i když působila velice sympaticky.

Ten fakt, který měla založený v její hlavě (který se přesně týkal již výše zmíněných věcí) jsme vytestovaly jako prioritní téma odbloku. Vyšel nám věk 7 let. A hlavní roli hrál její táta. Ten Zuzku vlastně nikdy nepřijal jako ženu, protože toužil po klukovi a i to Zuzce dával najevo tím, že se ji tak snažil vychovávat. A ještě jí dával najevo, jak je neschopná. A nepřitažlivá. Kdo by o ní vlastně vůbec mohl projevit zájem?

Situaci jsme přetvořily pozitivním obrazem a Zuzka vědomě přijala to, že to její táta tak měl. A následující návštěvu Zuzka zářila. Hlavně vnitřně. Říkala, že vlastně zatím žádného partnera nechce, protože jí je dobře zatím se sebou sama a že všechno má svůj čas a ten pravý se někdy objeví. A to se také stalo. A protože Zuzka se přijala taková, jaká byla, tak i on ji přesně takovou viděl a vnímal.

PETR

„Oni mi to dávají prostě najevo“. To mi odpověděl, když jsem se ho ptala, jak to ví, že ho nemají rádi.

Ptala jsem se: „A jak?“

„Prostě to tak je, přehlížejí mě, házejí mi klacky pod nohy, dělají si ze mě poskoka.“

To mluvil o svých kolezích v práci, ale i o svojí bývalé manželce.

Tématem odbloku byl i v tomto případě fakt. Že si Petr připadá jako naprostá nula, kterou lidé jen využívají. Že si lásku ani nezaslouží.

Věk, kdy došlo k tomuto založení faktu, byl 6 let. A bylo to spojené se školou. Petr se do ní vůbec netěšil. I když všichni říkali, jak se mu tam bude líbit. Nelíbilo. A jedním z mnoha důvodů bylo, že se mu moc líbila jedna jeho spolužačka. Ale jí se Petr nelíbil. Líbil se jí jeho kamarád. A tak si Petr založil fakt, že ho prostě nikdo nemá rád a že je ten „nejhorší“. A to se mu jen „potvrdilo“ když byl na vysoké škole a líbila se mu opět jeho spolužačka z ročníku, která však opět dala přednost jeho kamarádovi.

Tak, jak se to stalo v první třídě. Takže proč se vlastně o něco snažit, když to nikdy nevyjde?

U obou věků jsme přetvořili obraz, aby se Petrovi co nejvíce líbil a také jsme vše podpořili Bachovými esencemi, které vyšly na podporu Petrova sebevědomí. Při další návštěvě Petr, stejně jako v předchozím případě Zuzka, vyzařoval něco zcela jiného a řekl mi, že o něho projevila zájem jeho kolegyně v práci a že on to vnitřní nastavení cítil již úplně jinak. Ne, jako ublížený šestiletý chlapeček, ale jako dospělý mladý muž.

Toto jsou jen některé z příběhů lidí, kteří měli v sobě hluboce zakořeněnou představu, že ta jejich témata už jsou prostě ztracená, že už to tak musí být navždy. Ale konzultace u mě je přesvědčily o opaku. A to je FAKT.